Stephen King, Andrej Tarkovski a uvědomnění si hranic našeho myšlení

Jsou knihy, které do duše člověka zasejí semínko a ono si tam klidně vyklíčí a roste. Takových je spousta ... poslední, kterou jsem takovou četl, bylo Svědectví od Stephena Kinga. S odstupem je to záležitost, ke které se člověk vrací a přemýšlí o ní.
Jak člověk začne pomáhat zlu a proč ho tak přitahuje, proč někteří lidé pohrdají altruismem, resp. jsou k těmto lidem jaksi nepřátelští.
Jak křehká je naše civilizace a jak snadno si pod sebou dokážeme podříznout větev, jak snadno se dokážeme sami zahubit.
Jak těžké je dostat se z takové situace, kdy je většina lidí na planetě mrtvá a je jen málo lidí, kteří vůbec tuší, jak funguje elektrárna.
Jaké místo má v tom všem víra, ne nutně přímo nějaké konkrétní náboženství, ale víra v něco, co jaksi vypluje na povrch, když přijdeme o všechny naše moderní "hračky", něco, co tu celou dobu je, ale teď to nepotřebujeme.

Podobně otevírají mysl Tarkovského filmy, ukáží na něco, co nedokážeme zpochybnit, nevysvětlí to, jen diváka nechají přemýšlet, hledat možnosti, ale stejně nakonec nechápat - nicméně i to ho posouvá mnohem dál, než kdy tušil ...
Ve filmu Solaris se "cizí inteligence" snaží komunikovat s lidmi tak, že jim zhmotňuje sny. Jakkoliv to zní ujetě, když to takhle napíšu, má to hlavu a patu. Lidská řeč, zvuk, frekvence vlnění kolem 20 Hz - 20 kHz, proč by někdo nutně musel komunikovat takhle? Jenže řeč výrazně ovlivňuje způsob myšlení, jak s takovou bytostí vůbec kdy lze komunikovat? Když člověk miloval a o lásku přišel, co se tak může stát, kdyby to šlo vzít zpátky? Ne, "americkou" verzi nečekejte. Tahle je o hodně těžší. Ve všem.
Film Stalker všichni chválili, já ho po shlédnutí zavrhl jako "nic moc" - o týden později mi teprve začaly docházet souvislosti některých pasáží. Nedokážu ho vyprávět, vím, o čem je pocitově, ale slova moc nejsou. O strachu. O strachu, který dobře znáte, ale nedokážete ho popsat, jen víte, že je odůvodněný, o čemž zároveň pochybujete.
Film Andrej Rublev, kdy víc než kde jinde jste nuceni pochopit, že středověk "fungoval" opravdu jinak, úplně jinak, a taky se dozvíte, jak se odlévaly zvony, veliké zvony.

Sledování primitivních filmů a čtení kratičkých textů z Facebooku nebo českých novin má zjevně také vliv na způsob uvažování. Chybí empatie, chybí schopnost "podívat se za roh" a snaha domýšlet možnosti, co všechno může událost způsobit a co jí mohlo způsobit. Tohle nás nakonec zničí, protože to vede k nezodpovědnosti. Nedokážeme zvážit kontext událostí ani možnosti.

Holocaust, zbrojní obchody, války, utečenci.

K tomu holocaustu. Já si tenhle web dávkuji už snad pár let, prokládám jinými dokumenty. Jednu dobu tu stránku kdosi dokonce označil za malware.

http://www.holocaustresearchproject.org/nazioccupation/Holocaust-in-the-east.html
Nezajímá mě to až tak kvůli historii, ale spíš kvůli budoucnosti, nebo vazbě minulosti a budoucnosti, události, které souvisí a způsobují události ...

Andreas Eberl, německý voják, který byl svědkem Akce v lotyšském městě Daugavpils:

Slyšeli jsme, že ve věznici popravují Židy, tak jsme se šli podívat. Popravy ale neprobíhaly ve věznici, ale nedaleko od ní.
Výkopy byly dva a půl metru široké a 40 až 50 metrů dlouhé. Neviděl jsem na dno výkopu, protože v něm byla těla stovek už zastřelených Židů. Odsouzenci si museli kleknout na břehu tváří k výkopu. Komando je pak střílela do zátylku. Vzdálenost mezi střelcem a zastřelovanou osobou byla kolem půl metru.
Po zastřelení lidé padali do výkopu. Komando sestávalo z desítky lidí, polovina střílela, druhá polovina stála za nimi a občas si vyměnily místa. Ve výkopu jsem viděl muže kolem šedesátky, obvykle Žida, jehož prací bylo rovnat těla do řad. Když byla řada kompletní, muž vylezl ven a posypal jí něčím bílým, nejspíš chlornanem vápenatým (?).
Asi hodinu jsme s kamarády sledovali popravy. Během té doby bylo zastřeleno asi 150 Židů. Počet přihlížejících se pohyboval kolem 60 až 80.
Židé, teří byli střelení a spadli do výkopu a nepřestávali se hýbat, byli zastřeleni samopalem jedním z komanda. Munice pro nabíjení leželo na stole vedle lahví vodky, a čas od času někdo z komanda šel a napil se.

Vsevelod Klokov v rozhovoru v historickém seriálu The World at War:
Okupanti byli hrubí, velmi hrubí, obzvlášť v oblastech, kde byli aktivní partyzáni. Jen na Ukrajině bylo nacisty vypáleno 511 vesnic dříve, než jejich obyvatelstvo stihlo utéct.

Ve vesnici Pinsk nedaleko Kyjeva, která byla vypálena do základů, házeli do ohně i děti.

No a dál si to přeložte sami, pokud možno dřív, než budete díky své vlastní volbě a svému vlastnímu vyjadřování podpory tomu či onomu nuceni též přihlížet něčemu takovému. Možná se to zkraje také budete pokoušet omlouvat, odůvodňovat, ospravedlňovat s tím, že Židé si za to přece sami mohli, ale v hloubi duše budete vědět, že vy jste tím, kdo pomohl k moci těm, kteří o vraždění rozhodli.
V horším případě budete na okraji příkopu klečet sami ...

Spoustu věcí zveličujeme, spoustu věcí podceňujeme, některé jsou tiché a plíživé, ale zažírají se pod kůži všem. Třeba obhroublost politiků i jejich oponentů a aktivistů. Učí se jí všichni a v kombinaci s přímočarými triviálními řešeními je to dost nebezpečná záležitost.

A pak je tu záležitost, že se neumíme vzepřít autoritám. Zvlášť když se díváme, jak se vraždí lidi, ale sami netušíme, jak to zastavit.

Firmy se souhlasem státu obchází zbrojní embarga, na která už kašlou skoro všichni. Je ticho, všichni mlčí, nikdo nemá páku, jak to zastavit, nikdo neví na koho se obrátit, koho obvinit, nikdo se ani nepokouší. Funguje to, a lidi umírají. Umírají ale daleko.

A ještě jeden citát, nechte si ho projít hlavou a zapamatujte si ho. Vzpomeňte si na něj třeba u přihlouplých estrád, nebo při výrocích politiků i svých vlastních, dokonce i těch, kdy na hloupost a hrubost politika reagujete nějakou hrubou nadávkou.

Mnoho lidí váhá, mají-li říct dobré slovo, a stydlivě se červená, zatímco lehkomyslné vynáší směle a hlučně, netušíc, že takové naneštěstí nevyzní naprázdno, ale zanechá dlouhou stopu zla, někdy nenapravitelného.
(Ivan Gončarov - Oblomov)