čtvrtek 17. července 2014

Milan Princ - Tabula rasa?

O hudbě toho nažvaním hodně, ale opravdovou recenzi jsem snad ještě nepsal, nebo aspoň dlouho ne. Byl jsem o ní ale požádán, tak se pokusím to nějak uchopit. Dejme tomu tak, jak tuhle hudbu prožívám sám - každé pořádné album je pro mě taková cesta, výlet, nějaký zážitek. Tak vám tu popíšu svou cestu ...
Asi  se nebudu tolik zaobírat aranžemi, hudbou, texty, rýpáním do nedostatků a vyzdvihováním silných stránek. Je to nějak technokraticky věcné a mrtvé, což se k tomuto dílu nějak nehodí; navíc, určitě to už zvládli jiní na výbornou. Taky podotýkám, že některé citace nejsou citacemi přesnými, ale na to přijdete sami.

Milan Princ je takřka dvorní textař Romana Dragouna (a nejen jeho), a po naposlouchání tohohle alba o něm mám i nějakou představu jako o člověku. Těžko se mi to ale formuluje, ale zkrátka asi rozumím, kam pocitově míří, cítím tu náladu. Na albu se podílela spousta výborných muzikantů, např. Filip Benešovský, Michal Pavlíček, Martin Vokroj, ...

Album to je trochu těžší, trochu smutné, na druhou stranu mu ale nechybí ani sebeironie, což se projeví definitivně závěrem alba:
"Mně se to líbilo!"
"Mně ne!!!"
Vlastně bych řekl, že je to celé album takové vícevrstvé, ne že by se nějak střídaly nálady, nářez střídala balada, jak tomu bývá - tady je to všechno tak nějak najednou. Hned v Prologu je takový patetický projev, který ale klidně může být myšlen úplně vážně, ostatně hned další písnička tomu nasvědčuje. Navíc mě to připomíná takové moje pozorování - zvykli jsme si vysmívat patosu a cítíme se trapně, když se chválí tým, společnost lidí, když se o komkoliv mluví pozitivně.
Písnička Prosím je na začátek alba docela těžký kalibr, a je to možná i nejlepší písnička na celé desce. Pokud jsem se u Prologu tomu patosu pousmál, tady mi úsměv ztuhl.
Písničky jsou prokládány takovými pseudonáhodnými výroky na témata, která jsem určitě někde zachytil, ale nevěnoval jsem jim moc pozornost, ač vím, že někteří lidé ano. Duchovno zkřížené s povrchností lidí. Ty výroky jsou obvykle dost kontroverzní, ale opět - po chvíli přemýšlení člověk dojde k tomu, že jsou to možná hlouposti, ale že vypovídají o něčem, co ty lidi snad i nějak tíží.

Následuje písnička Romane, která se okamžitě zaryje do paměti, a opět je tu ta vrstevnatost; písnička by možná normálně zapadla mezi jiné, kdyby neměla to parádní pozadí "knock out!", "Romane!", člověk z ní má pocit, jako kdyby se ráno probouzel ze snu a do toho mu už nějak promlouvalo svědomí, působí to vtipně ("Romane!") i hodně depresivně zároveň.
"Romane, všichni jdou za svými žvanci, Romane, dej jim tu víru co máš"
Anděl mi vůbec nezní "andělsky", vůbec nevím, co si o něm mám myslet, krom toho, že zní tak nějak opilecky ... ale následný výrok mě utvrzuje v tom, že to byl asi požadovaný efekt. Zmatení. Asi jako když jdu kolem hospody a "vypadne" na mě ze schodů nějaký ožrala. Nemyslím si o něm nic, jdu dál.

Druhý práh na tuhle představu pasuje. Jdu dál. Přemýšlím, vzpomínám, ten pocit je tmavý, ale lepší, než když sedím někde doma na židli. Vlastně je mi po tom všem docela dobře.
"Chci plout dál než znám."
Zvony, kde já tu kytaru jen slyšel? No, to je jedno, zní pěkně. Textu úplně nerozumím, ale trochu se obávám, že mi to dojde vzápětí.
Písnička Ruce je věnována "lidem s podivnými názory na multikulturní společnost".
"Óm mani padmé húm"
Bílá (věnováno věrné družce smrti a mým nočním můrám). Nevím, co psát. Ta písnička je nepříjemná, ale nemyslím to v negativním smyslu, spíš tím, co znamená. Následuje opět opilecké filozofování, jakoby se člověk musel propít k životu.


První den mi připomíná pár písniček jiných autorů, ne snad textem ani hudbou, spíš náladou, tím sarkasmem Nového roku, jenž byl "velkou dražbou vydražen". Co dodat? "Myšlenky černé topím v bílé kávě"

Ostrá skla jsou ostrá - nějak mi tam hudebně nesedí druhá půlka, přijde mi, že to chtělo něco trochu jiného. První půlka je ale dobrá ... a opět vážná.

"Konec první strany CD" ... ne, to jako vážně!

Vločky jsou svíravé a působí na mě po tom všem jako pohled odjinud.
"V Pokoji 3x3 smutnýho bytu" bych asi nečekal, že uvidím rozkvetlou louku. Možná se mi to zdá. Možná "se roztočil kolotoč citů" a všechno je jinak.
"Vesmíre zastav se - spatřil jsem světlo
obzor se rozostřil, všechno kvetlo
i černé myšlenky v záchvatech smíchu
křičely do uší hřmícímu tichu"
Po dlouhém trmácení sladká přesladká písnička Pomeranč. Chvilka pohody,
"A dny jsou jako plástve medu"
než přijde písnička Na salámu, která je naprosto strašně nazpívaná a asi nikdy si z ní nezapamatuju nic jiného. Text je zajímavý, ale hudba je ... no dobře, nejhorší písničku na albu bychom taky měli.

Konce jsou opět depresivní, snad i ironické, ale jako kdyby se po mě chtělo, abych na to nějak reagoval, ale nevím jak ...
"Po kapsách hleám číslo k tobě domů
Tvé jméno je Víra, u sta hromů!
a příjmení Slepá - jako ulice
ulice U Lva, ulice U Lvice"
Po ní ale následuje něco komického, nevím proč, ale přijde mi, že se následující "mezipoznámka" vztahuje k věnování u písničky Na salámu - "všem lumpům, tunelářům, důstojníkům StB, vyjmenovaným soudruhům, a slabochům včetně mě".
"Jen ať mají lidé respekt. Tady není žádnej holubník, tady je věštírna!"
Noc a den. To je možná písnička, která předznamenává nějakou změnu, pokus o změnu. Je pro mě cizí, ale přece promlouvá. Na tom sólu asi chtělo ještě trošku zapracovat, přijde mi, že mu chybí nějaký cíl, vrchol, jen tam tak je ...

Jakkoliv jsou kytary v Letadlech a trumpetách oproti Pavlíčkovým sólům triviální, fungují daleko lépe. Tahle písnička mě zase začala bavit, má náboj, probuzení, vyplutí z temného dna nádoby k hladině, letadlem nebo ponorkou s fanfárou. Text je šílený, ale přece vážný a dává mi smysl mezi řádky. Ale aby to nebylo až tak euforické, přichází opět "filozof z neolitu" (u mě opilec), řka:
"Heroin, takový návaly radosti a příjmenosti jsem nikdy nezažil."
Podzim je ještě šílenější a pro mě opět parádní zážitek. Na Youtube je k tomu i video a nevím proč, lepší klip snad ani není možné udělat:

Tohle je pro mě nejsilnější část desky. Maják. Naděje.
maják tam zářil nocí
maják tam zářil dnem
maják tam zářil v bouřích
maják tam zářil všem

Po Slovu božím, tj. nefalšovaném kázání, následuje písnička Nevěřím, věnovaná dokonce Davidu Gilmourovi. Sice nevím úplně proč, ale písnička je to dobrá, ve všech směrech ... krom sóla na saxofon, kterému zase nějak chybí ta správná pointa. O kousíček.
"nevěřím těm zrůdám, pane
tělo, duše, srdce jsou tak potrhané
ukonči už prosím, poslední mou cestu
dej mi moji hvězdu znovu za nevěstu"
Jenže přemýšlet o tom není čas ... Vesmír nečeká, život nečeká ... mimochodem, opět velmi povedený nápad na klip :-)

A zbývá už jen Epilog (Uprostřed).

Ale já odbočím k nějakému svému vlastnímu závěru. Rozhodně nelituji toho, že jsem si to album koupil, ještě k tomu přímo od Milana Prince. Už jsem ho slyšel určitě víc jak desetkrát, ale pořád mám pocit, že si na něj teprve zvykám, učím se mu rozumět, vracím se k němu.
Docela by mě zajímalo, jak by znělo naživo, byť asi všechny muzikanty na jedno jeviště těžko nahnat, ale mám takový pocit, že těch pár nedotažených věcí by si při živém hraní časem sedlo do možná trochu jiné, lepší, podoby.
Ty písničky mám vesměs rád, jediná, kterou přeskakuji, je Na salámu - říkám si, jestli v tom není nějaká poťouchlost, když písničku, věnovanou všem hajzlíkům a hajzlům nejspíš nikdo nebude chtít ani poslouchat :-)

Až se Milan Princ vyskytne někde poblíž, musím tam vyrazit.

Žádné komentáře:

Okomentovat