Refaktoring, část III.: HashMapové peklo

Proč?

Protože HashMap je objekt, do kterého lze vložit leccos. A to doslova leccos, a vždycky pak musíte předpokládat, že tam různá leccos jsou. Vy ale máte objektový jazyk (nebudeme slovíčkařit), a tak pro objekty obvykle nacházíte jména, definujete jejich chování a vlastnosti. A to je to místo, kde to skřípe - mapa je něco, co objekty dostává s nějakým klíčem a pod tím klíčem je zase vrací. A je v tom fakt dobrá - jenže vám neumožní nic víc.
Je je to jako kdybyste v kuchyni měli obrovský pytel a do nej házeli nákup - pytel brambor, konzervy, kořenky, láhev piva a láhev mléka ... a když něco chcete, otevřete pytel a hledáte. Možná těch pytlů máte více a všechny vypadají stejně.
Mapy jsou zkrátka vhodné na vkládání neomezeného počtu věcí ideálně stejného typu pod klíčem stejného typu a pak k jejich vyhledávání podle tohoto klíče.

Naopak nejsou vhodné na vkládání omezeného množství dat, které navíc dokážeme snadno pojmenovat, odlišovat, známe chování, možnosti, můžeme (a chceme!) ho dokonce zdokumentovat, ať už méně nebo více.

Jak takové peklo vzniká?

Jak jinak, vzniká z lenosti programátora - kterému přijde hloupé a pracné zakládat spousty nových tříd, které mají jen atributy a k nim příslušející gettery a settery. Ten pak udělá v nejhorším případě toto:

Map data = new HashMap();

Samozřejmě pak nevíte, co v datech máte, a musíte pořád dokolečka hledat klíče a všechny možné varianty typů hodnot, které se mohou vyskytnout.

Nicméně i když onen programátor mapu otypuje, čili vytvoří

Map<String, String> data = new HashMap<>();

nemáte vůbec vyhráno. Pořád totiž nevíte, pod jakým klíčem je třeba příjmení osoby ... a jestli tam vůbec je. Ani konvence vás nezachrání, pořád to může být surname, lastname, lastName ...
Napsat pak takový kód lze samozřejmě celkem rychle, pokud nevyvíjíte něco složitého, ten den to udržíte v hlavě. Dokonce na to lze napsat testy, nicméně nic z toho vás nevysvobodí, až se v kódu po půl roce provozu objeví chyba a vy nebo někdo jiný jí bude muset opravit. Nebo ještě druhá varianta, dostane za úkol ho rozšířit o další funkcionalitu ... najednou se projekt prodraží a nikdo nedokáže říct ani řádově přesný odhad, kdy to bude hotové.

Pokud pak používáte JSP, výsledek programátor nejspíš strčil do pageContext, což je vlastně taky hash mapa, resp. celá hierarchie map, které kontejner průběžně zahazuje nebo maže dle kontextu.

Pokud takový kód psal externista, je nejspíš už bezpečně daleko ... a je to vaše starost.

Jak z toho ven?

Tohle určitě nechcete slyšet, ale máte smůlu - čeká vás dřina!
Pokud používáte JSP, jakkoliv tuto technologii spousta lidí nemá ráda, vám tentokrát pomůže. Ona se totiž dívá na typ objektu, se kterým zrovna pracuje - pokud je to Map, zavolá get("xxx"), jinak zavolá getXxx(), takže jí můžete pod rukama prohodit instance v kontextu, a ona se přizpůsobí.
I tak to ale bude dřina, nicméně tady je její druhá hranice - pokud tedy programátor nevymýšlel jiné šílenosti, ty by jinak bylo vhodnější vyřešit předem ...

Pak už nezbývá než otrocky si na papír vypsat všechny klíče, které se v mapě vyskytují, mapu nahradit vhodně pojmenovaným objektem, a připravit pro klíče stejnojmenné settery a gettery; pozor, přejmenovávání doporučuji nechat na později!
Pokud si nejste jisti typem atributu, pro začátek doporučuji třeba String - kompilátor vám už v editoru vyznačí, kde to nesedí. Naopak Object nedoporučuji, protože se o případné chybě nedozvíte.

No a to je vše. Je? Není. Ještě musíte vychytat některé důsledky. Co když někdo volal isEmpty(), size(), používal výstup z put()?

Mně mapy ale nevadí

Někteří lidé pořád nechápou, co je na tomhle použití map špatně. Tak ještě ... nemůžete plně využít dědičnost, overloading, generiky, přidávat objektům metody, atd. Zkrátka to, co vám jazyk umožňuje, využíváte jen z malé části, neefektivně. Dokonce to hloupoučké maličké leč poctivé POJO zabírá i méně místa v paměti ...
Ale hlavně - čitelnost kódu, to, že vždycky víte, s čím pracujete, kolik to má metod a jakých, co to dělá, k čemu to je, to je to, kde mapa vždycky prohraje, říkajíc

"No, vy mi něco dáte, řeknete mi, jak to poznám, a až to budete chtít, tak já vám to zase vrátím. Jo a taky vím, kolik už toho držím. Co? To není moje starost ... že mám reprezentovat osobu a vracím vám SPZ? Tomu já nerozumím, co mi je do toho?! Když mi dáte konexi do databáze, budu jí držet taky, no a?! Umím to, všechno udržím!"

Řekl bych, že v ten moment tomu nerozumí i někdo jiný ... a ten bude autora kódu proklínat - že na to nevěříte? Jóó, kdo ví ... ;)