středa 23. prosince 2015

Pravda ve víně?

Jojo, tak už to chodí ... "jo to byl ten, jak von se jmenoval ... už nevim ... byl divnej ... koupil si barák po K., ale zůstal v něm sám. Všechno mu trvalo, ale byl celkem šikovnej, spoustu toho udělal sám. No jo, ale k čemu mu to bylo dobrý ... "
No k čemu ... prostě tak, zajímalo ho, jak se co dělá a funguje a jestli to zvládne. A nechtělo se mu dohadovat s lidmi, neměl rád hádky a kibicování, v práci musel kibicovat dost ostatní. Byl si vědom, že tu dřinu nikdo nikdy nedocení, ale to mu vůbec nevadilo. Vlastně ho vždycky překvapovalo, když pro někoho "byl dobrej". Byl zvyklý být outsiderem, ale jen tak naoko, vždycky věřil, že sice je outsider, ale umí překvapit. Nedá se mu totiž upřít to, že když se do něčeho pustil, prostě to dotáhl do konce, i když to bylo sebetěžší. 
K čemu mu to? Intuice. Třeba se plete? Možná. Jsem už takový. Jsem pesimista, který se ale nevzdává a věci se snaží zlepšovat, i kdyby to bylo sebebeznadějnější. K čemu mi to? K prdu, spousta dřiny a starostí a posměchu, ale život je fajn pokaždé, když se mi podaří udělat "z prdu kuličku" nebo nějaký "malý zázrak".

No ale stejně. Bývaly časy, kdy se mi lidi posmívali. Jen tak, svým způsobem je to taková dětská šikana. Svět byl normální a dával smysl jen u babičky - mezi kočkami, králíky, slepicemi, knížkami a štípáním dříví, což jsem měl zkraje zakázáno, ale (opět logicky) když se ukázalo, že nejsem sám sobě nadmíru nebezpečný, bylo to tolerováno. Bavilo mě posouvat hranici a učit se další a další věci.
A pak byly časy na sš, kdy se po přijímačkách jeden učitel podivil, že jsem dopadl celkem dobře, ale co prý tam lezu, když stejně odpadnu. Nebyl daleko od pravdy ... jenže ono všechno má svůj "kontext" ... se kterým jsem se teprve musel naučit "vycházet". To se nakonec povedlo, prospěch se zlepšil o víc jak stupeň, zatímco jedničkáři odpadli. Outsider začal bodovat.
A pak byly časy na vš, kdy jsem se učil, že "boj vypadá jinak, štěstí neexistuje a naopak každá škvíra bude vyplněna smůlou". Učil jsem se nenechávat škvíry a ze smůly si nic nedělat. Dělat věci správně. Rozhodovat. Nebýt nervozní, nebát se. Dá se říct, že se to povedlo, byť jsem naposledy selhal ještě u státnic, leč prošel jsem.
A pak byly časy, kdy školní etapa skončila úspěchem, a já byl samostatný, normální. A postupem času se nějak upevnila ta chuť se učit a rozšiřovat svůj rozhled. A taky zjištění, že všechno se stihnout přečíst nedá. A spousta dalších zjištěních, třeba že experti toho často neví vůbec o moc víc, než neexperti. A taky že má smysl se ptát a má smysl hledat lidi, kteří se ptají a taky odpovídají. 
Dneska si říkám, že diskuze bez nenávisti je důležitější než cokoliv jiného jak pro demokracii, tak pro svobodu lidí. Člověk si vybírá, co bude číst, na co se bude dívat, co bude poslouchat. Ale jen zřídka si vybere, co mu jiní řeknou.
Cenzuře nevadí, že říkáte, co se jí nelíbí. Cenzuře vadí, když se tím lidé začínají zaobírat, dokazují, argumentují, přemýšlí, přehodnocují.

A zvláštní kategorie jsou vztahy. Vsadím se, že pokud tohle vůbec někdo čte, řekl si, že je to špatný text, že tenhle skok v něm je velký. Jenže ... ono to všechno souvisí. Nemáme jedno uvažování pro to a druhé pro ono. Máme jen jediný způsob uvažování ...
Časem jsem změnil přístup v mnoha věcech. Kdysi jsem žárlil. Jak já jsem žárlil! Oba jsme žárlili. Pro úsměvy jiným, pro pohledy jiným, pro pohledy jiných, no, pravda, taky pro zálety se žárlilo, ale tak jako tak to vlastně nemělo moc smysl. A taky jsem ještě nedávno věřil, že když dostanu facku, mám právo jí vrátit. Což o to, pořád si myslím, že to právo i mám, ale ... ničemu to nepomůže. Vlastně ve chvíli, kdy se dva začnou bít, je na čase odejít pryč. A mít z té neoplacené facky aspoň trochu "vítězoslavný" pocit, že jsem neklesl tak hluboko, když už jsem na dně.
S čím to souvisí? Pár nápadů bych měl, ale počkám si na vaše. Zkrátka, se vším.

No, a včil co?

To be continued ... v roce 2016 ... a zatím si dopiju to víno ;-)